Short Creepypastas

17. května 2014 v 15:57 | MaDKilleR |  Creepypastas
Kam sakra zmizel ten pavouk?!
 


You Can't Turn Back Now

30. března 2014 v 20:11 | MaDKilleR |  Creepypastas
Je 3:43 v noci.
Vzbudila mě má mladší sestra. Vidím její bledý obličej. Promnu si oči.
,,Co chceš?"
,,Půjdeš se mnou do kuchyně?"
,,Jasně."
Jdeme do kuchyně a já narážím do věcí když procházíme temnou chodbou. Začnu šeptat abych nevzbudil nikoho dalšího.
,,Dělej a rozsviť." Neudělala to. Nerozsvítila v kuchyni a já tu stojím jako strom zahalený temnotou a očekávám nějakou její reakci. Slyším jak se zasmála a pořád čekám kdy konečně rozsvítí. Nevidím nic, vůbec nic v temnotě pokoje. Je to spíš jako prázdnota...
Snažím se rozptýlit sám sebe a tak začnu přemýšlet o tom, co se stalo přes den.
Vyčistil jsem si zuby.
Pokecal jsem s kámošema.
Vykoupal jsem se.
Máma šla nakupovat.
Sestra šla přespat ke kamarádce...
Počkat.
Moje sestra není doma, šla spát k...
Srdce mi vynechalo pár úderů když mi to došlo.
Slyším smích který se ke mě začíná přibližovat. Neodvažuji se pohnout z místa. Prostě tam pořád stojím, paralyzován. Atmosféra se okamžitě změnila. V temnotě vidím bledý, groteskní obličej zírající přímo na mě, naštvaný, jako by jeho plán právě ztroskotal. A pak mi to řeklo dívčím hlasem:
,,Ty sis prostě musel vzpomenout..."
 




Eyes in the Closet

12. října 2013 v 22:24 | MaDKilleR |  Creepypastas
Už jsi někdy… věšel do ložnice a všiml si, že jsou dveře od skříně lehce pootevřené?
A přitom víš, že tam nikdo jiný nebyl?
Prostě předpokládáš, že jsi je zapomněl zavřít. A nebo že by je otevřel někdo jiný?
Někdy skříň otevřeš, podíváš se dovnitř… ale nikde nic.
Nikdy nic neuvidíš. Jen když počkáš, až zapadne slunce.
Přichází, když spíš, pomalu otvírá dveře od skříně.
Poleze ven, dole po podlaze, po všech čtyřech. K tvé posteli. Sedne si to vedle tebe.
Obličej nakloní blízko k tvému a dívá se. Někdy jeho pohled pronikne do tvých snů a ty se neklidně zavrtíš ze spaní.
Rád dělá hluk ve tvé skříni a hraje si s dveřmi… a světly ve tvé ložnici.
Jeho dlouhé, hubené, černé ruce z tebe stáhnou peřinu a ty se klepeš zimou. Téměř se k tobě přitiskne ústy a dýchá ti za krk chladný vzduch. Jeho dech páchne jako shnilé maso. Bude si s tebou dál zahrávat… rád si hraje s jídlem.
Když se mu povede tě probudit… jediné co uvidíš, až otevřeš oči, bude jeho rozevřená čelist.

Nemá rád, když se díváš.

She was Beautiful

9. října 2013 v 22:05 | MaDKilleR |  Creepypastas
Říkají, že jsem ji zabil. Ale já to nebyl! Miloval jsem ji! Miloval jsem ji tak strašně moc...
Byla nádherná. Policie lže, já to neudělal, nezabil jsem ji!
Prostě... spadla z té budovy.

Řekli, že jsem ji strčil. To ale není pravda!
Byl to... byl to on.

Vždy žárlil na můj úspěch. Každý den mě trestal, křičel na mě.
Vždy jsem se mu zepřel. Zastavil jsem ho.
Jen včera jsem to nedokázal.

Říkají, že mě zavřou do psychiatrické léčebny. Opravdu to nepotřebuju, dokážu se o sebe postarat
Mám společnost. On je konečně trochu komunikativnější. Každý den hrajeme hry.

Říkají, že jsem napadli jiného pacienta. Ale já to nebyl.
Nemohl jsem to být já. Byl to on.

Teď říkají, že jsem se pokusil spáchat sebevraždu. Já to nebyl.

To udělal on.

Dopplegangers

6. října 2013 v 21:08 | MaDKilleR |  Creepypastas
Co když jsem pomalu napadáni, ale nikdo z nás si to neuvědomuje?
Co když si to nikdo neuvědomuje, protože útočníci jsou schopní pohltit člověka a převzít všechny rysy jejich osobnosti i vzhledu do nejmenšího detailu?
Co když to takhle je už roky? Pomalu se začlenili do společnosti. Stali se světovými vůdci, boháči a slavnými.
A co když napadají i obyčejné lidi?
Vaše přátele, rodinu, sousedy... dokonce i servírku co vám včera donesla jídlo...

Co když jste poslední skutečný člověk?

Ghosts Inside

27. září 2013 v 15:33 | MaDKilleR |  Creepypastas
Den 1.
Vzbudily mne výkřiky. Byly tři hodiny ráno a já pořádně nevnímal co se kolem mne děje. V mém pokoji byla úplná tma. Rychle jsem vyskočil z postele a horečně začal hledat vypínač. Rozsvítil jsem světla a nemohl uvěřit svým očím.
Nic tam nebylo.
Pokoj vypadal úplně stejně jako předtím, než jsem šel spát. Vše bylo na svém místě.
Přešel jsem k oknu s výhledem na ulici. Bydlím ve třetím patře. Noc byla klidná, nic zvláštního se nedělo.
Ale co to bylo za výkřiky?
Nejspíš jsem si to jen představoval. Vrátil jsem se do postele.
Den 2.
Tohle ráno jsem neslyšel žádné výkřiky, jen jemné hlasy. Ale tyhle hlasy nezmizely. Dělal jsem vše proto, abych je ignoroval a normálně pokračoval v každodenní rutině. K večeru začaly být hlasitější a bylo čímdál těžší je ignorovat. Dostalo se to do bodu, kdy se nedaly vydržet.
"PŘESTAŇTE!" zakřičel jsem.
Lidé okolo se na mě dívali zmateně a s obavami.
Omdlel jsem.
Den 3.
"Co se to k sakru děje?" ptal jsem se sám sebe.
Hlasy v mé hlavě byly hlasité a pořád se to zhoršovalo. Ale to nebylo to nejhorší. Když jsem se v noci vzbudil, uviděl jse děsivý výjev. Byl jsem ve své posteli, ve svém bytě, ale nademnou vysela oběšená žena. Srdce mi vynechalo pár úderů, když jsem ji pozoroval, připadalo mi to jako několik hodin. Čekal jsem, že se něco stane. Snažil jsem se vstát z postele, ale ta žena mě chytla za ruku a začala křičet. Její křik mi byl povědomý, ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Vytrhl jsem se z jejího sevření a dal se na útěk.
Běžel jsem tak rychle, jak to šlo. Cítil jsem za sebou něco děsivého, ale měl jsem moc velký strach podívat se za sebe. Nevím kolik bylo hodin. Už nebyl den, ale noc ještě taky nezačalo. Pomalu se stmívalo. Běžel jsem, jak to jen šlo, ale nakonec jsem se musel zastavit, protože mi došel dech.
Chyba.
To co bylo zamnou, mě dohnalo. Nemohl jsem křičet, strach mi svíral hrdlo. Paralyzoval mě. Má ramena sevřely kostnaté prsty, byly překvapivě silné. Byla to ta… věc. Podíval jsem se jí do tváře, byla to tvář té oběšené ženy. Zírala mi hluboko do očí a já porozuměl.
Pak byla tma.
Den 4.
Už to chápu. Všechny ty pocity, ten křik… byla to ona. Ona spolu s ostatními z Druhé strany.
Zevnitř semnou komunikovali. Chtěli mi říct, co mám udělat. Potřebovali abych jim sehnal smrtelníka, protože i duchové se potřebují krmit. Ale koho vybrat, z těch milionů tam venku?
Možná že někoho, kdo právě teď sedí u počítače.
Toho, kdo si tohle právě čte.

Ano, ten by mohl stačit.


Kam dál