Listopad 2012

A Simple Thought

21. listopadu 2012 v 18:00 | MaDKilleR |  Creepypastas
Napadlo vás někdy, proč se bojíme věcí, kterých se bojíme? Proč se bojíme ostrých tesáků, rudých očí a dlouhých drápů? Proč se bojíme Slendermana, Jeffa a ostatních zabijáků o kterých víme, že jsou vymyšlení, ale přesto nás děsí?
Věsci dokázali, že noční můry vychází ze skutečných prožitků. Měli jste někdy noční můru která vás děsila ještě několik dalších dní? Jestli máme noční můry o těchto děsivých věcech, znamená to nejspíš, že jsme se jich začli bát z nějakého důvodu. Ta nestvůra pod vaší postelí které se tak bojíte, nebo ta tvář v okně kterou jste si mysleli že jste zahlédli?
Všechny tyhle věci jsou skutečné.
A právě teď vás pozorují.
Ale na druhou stranu, je to jen myšlenka...

Fax

21. listopadu 2012 v 17:52 | MaDKilleR |  Creepypastas
Pozdě v noci pracuješ ve své kanceláři, když vtom uslyšíš jak se zapl starý fax. Překvapený, jdeš k přístroji aby ses podíval co se vytisklo. Na papíru uvidíš fotku budovy ve které pracuješ. Fotka byla pořízena naproti přes ulici tvého pracoviště. Doba orazítkovaní je před hodinou. Zvláštní, ale lehce vysvětlitelné, myslíš si, když se vracíš ke stolu abys konečně dodělal práci a mohl jít domů.
Když jsi zpátky u stolu, uslyšíš zvuk starého faxu znova. Vyrušení tě naštvalo, ale jdeš to zkontrolovat, jen abys uviděl fotku z vnitřku budovy, doba orazítkování 30 minut zpátky. Co to sakra?
Kdokoliv mohl přidat datum na staré fotky. Snaží se tě někdo jen naštvat? Ale když saháš po vypínači, stroj se rozjede ještě jednou. Vyjde z nej poslední fotka.
Je to fotka tebe, jak stojíš u faxu.
Najednou všechna světla v budově zhasnou.

A Dark Fairytale

21. listopadu 2012 v 17:24 | MaDKilleR |  Creepy

Marble Hornets Entry 1 - 5

21. listopadu 2012 v 16:21 | MaDKilleR |  Marble Hornets
Introduction


Insomnia...

6. listopadu 2012 v 18:51 | MaDKilleR |  Creepypastas
Najednou zjistíš že jsi v chodbě...
Bez jediné vzpomínky na svou minulost, nebo dokonce na jméno, se rozhodneš jít dál
Tahle chodba není chodbou,
Je spíš jako tunel.
Šedý, železný tunel.
Špatně osvětlený, šedý, železný tunel.
Pokračuješ v chůzi a doufáš ve vyřešení tvého intenzivního dilema.
Jediné co nacházíš je pokračování tunelu.
Jsi ještě víc rozrušen a zmaten.
Rozběhneš se.
Ze vzteku?
Kdo ví...
Nepřemýšlíš,
Tvá dřina konečně začne přinášet své ovoce,
Najdeš to, co vypadá jako že je konec.
Temná díra zející do prázdna.
Stojíš tam, vyjevený a v šoku z nastálé situace.
Probudíš se.
Na nic si nepamatuješ, ale jsi sám a máš strach.
A najednou tvou mysl zasáhne jako kulka záblesk rozčilení a barev.
Vzpomínáš si, kdo jsi.
Vzpomínáš si, že jsi zůstal sám.
Vzhůru.
Navždy.

Pacemaker

4. listopadu 2012 v 17:36 | MaDKilleR |  Creepypastas
Začalo to, když mi bylo 16. Byl jsem jedináček, žijící s matkou a otcem. Každou noc jsem se probouzel přesně 2:16. Nebyl jsem mimo, nebyl jsem unavený, nic. Bezdůvodně jsem vzpřímeně seděl a poslouchal. V temnotě mého pokoje nebylo nic vidět, v tichu mého domova nebylo nic slyšet. Pět minut, do 2:21 jsem poslouchal. Zezačátku jsem nic neslyšel. Po pěti minutách naprosté pozornosti, neschopný přestat, jsem neslyšel jediný zvuk. Potom, stejně rychle jak ostražitost přišla, tak zmizela, a já rychle usnul.
Takhle to bylo několik týdnů, každou noc to samé. Nic moc jsem si o tom nemyslel. Neděsilo mě to, spíš to bylo matoucí. Asi po měsíci kdy to začlo, jsem uslyšel první zvuk. Bylo to téměř neslyšitelné, skoro jsem si myslel že si to jen představuji. Tichý krok za dveřmi, na schodech které vedly do mého podkrovního pokoje.
Další noc, další krok, pořád neskutečně tichý, jako by jen na špičkách. Pořád jsem byl víc zmatený jak vyděšený, ale přišlo mi to celkem divné. Tohle pokračovalo každou noc, krok za krokem, čímdál hlasitější, blíže a blíže, na 12 schodech které vedly k mému pokoji.
Pátou noc jsem se chtěl zvednout a prozkoumat to, ale nemohl jsem se pohnout. Nebylo to jako paralýza, citíl jsem se, jako by moje tělo nebylo moje. Jako bych byl pouze při vědomí, ale neměl žádnou kontrolu nad svým fyzickým tělem. Začal jsem se bát.
Další den jsem nešel do školy, bylo mi "špatně". Měl jsem strach z nadcházející noci. konečně jsem usnul kolem 2:00.
A ráno jsem se probudil jako by se nic nestalo. V noci jsem se nevzbudil. Připadal jsem si víc osvěžený jak kdy v předchozích týdnech. Strašně se mi ulevilo, měl jsem skvělý den. Další noc znova, spal jsem jako pařez. Byl konec.
Příští měsíc byl snad nejlepší v mém životě. Měl jsem dobré známky ve všech předmětech, našel jsem si holku, měl jsem štěstí a prostě jsem si užíval.
Bylo to po jedné dobře strávené sobotě kterou jsem strávil se svou přítelkyní, vlezl jsem do postele, nejšťastnější kluk pod sluncem. Nemohl jsem se dočkat dalšího dne.
Nikdy jsem necítil to stejné mrazení jako té noci když jsem se vzbudil 2:16, sedící vzpřímený v posteli, neschopný pohybu,slepě zírající někam do prostoru, poslouchající. Čtyři minuty naprostého ticha uplynuly; s každou vteřinou jsem cítil jak mi po zádech přebíhá stále silnější mrazení. S každou vteřinou mi sklouzla po zádech další kapka ledového potu.
Ve 2:20 jsem uslyšel nejhlasitější ránu, slyšel jsem jak byly mé dveře vyrvány z pantů a hozeny proti stěně. Kroky rychle se přibližující ke mě, bez toho aby zpomalily, halsitější než si dovedete představit, pořád blíž a blíž dokud se neodumřely. Ovanul mě ledový vzduch, mrazící až do morku kostí. Oči jsem měl doširoka otevřené strachem, hledal jsem něco, cokoliv, na co bych mohl upřít svůj pohled. Pár sekund se nic nedělo. Pak najednou, jsem viděl bílo spolu se slovy "Dorazil jsem" , spolu s nejhorším zvukem který jsem kdy slyšel. Pokud jste někdy slyšeli v noci výt lišky, představte si to v ohodně hlubším tónu... Nelidský hrdelní křik, křik zoufalé, mučené duše. do dneška jsi ten křik přesně pamatuju.
Pak už nebylo nic. Usnul jsem 2:21 a další den jsem se probudil moc vyděšený na to, abych cokoliv podniknul. Seděl jsem schoulený ve své posteli. Celý den. Bez jediného pohybu. Když přišla noc, byl jsem naprosto bdělý. Už nikdy jsem nechtěl spát. Hodiny odtikávaly čas... 1:30... 1:45... 2:00... 2:10... 2:15... Pak jsem usnul. Nepamatuji si nic co se v noci dělo.
Vzbudul jsem se se zjištěním, že stojím v ložnici rodičů. Prostě jsem tam stál, ruce podél těla, uvolněný. Neměl jsem ani tušení jak jsem se tam dostal, což bylo samo o sobě poněkud alarmující, protože jsem nikdy nebyl náměsičný. Ale ta znepokojivá věc byla, že jsem si nepřipadal divně. Nepřipadalo mi to nijak podivné, prázdně zírat na tváře mých spících rodičů. Nemohl jsem si pomoc a nevšimnout si, jak zranitelně vypadali.
Nakonec jsem se ze svého tranzu dostal a sešel jsem do přízemí. Téměř si nepamatuji že jsem si dělal snídani. Jedl jsem jídlo, ale necítil nic. Mé smysly byly otupené, mysl zamlžená. I přes horor minulé noci jsem se necítil vyděšený... necítil jsem... vlastně... nic. Šel jsem do školy, nesoustředící se na nic, mlčenlivě snášející že jsem po škole, prostě jsem proplouval. ani jednou jsem se nesnažil s někým o něčem navázat řeč. Škola skončila a já šel domů.
Večer mi zvonil mobil. Pozoroval jsem ho. Pamatuji si... že jsem se na něj jen díval než přestal, bez potřeby zvedat ho, bez potřeby podívat se, kdo volal. Pravděpodobně to byla moje přítelkyně, protože se večer stavila. Byl jsem nahoře, jen tak sedící na posteli, zírající na zeď. Pokoušela se semnou komunikovat, ale já neodpovídal. Lehla si a stáhla mě sebou. Objala mě, snažila se mě přinutit k odpovědi. Ale jedna věc mě celkem štvala, nevím proč. Pořád dokola říkala že jsem ledový. Oprvadu kurevsky ledový. Nakonec jsem se otočil abych se na ní podíval. Zezačátku se usmálakdyž se mé oči střetly s jejími, konečně reakce. Úsměv všek rychle zmizel. Necitíl jsem k té holce žádnou lásku. Přišlo mi, jako bych ji neznal a to se muselo odrážet v mých očích. Prázdné, bez náznaku emocí. Jediné co jsem viděl, byla její zranitelnost když jsem ji pozoroval ležet vedle mě.
Usnula okolo 1:00. Já ji jen pozoroval. Celou hodinu. Ve 2:00 jsem zavřel oči, ani jediný náznak neklidu. Odpočítal jsem těch 16 minut, vteřinu po vteřině a potom si nepamatuju nic.
Probudil jsem se za úsvitu v kaluži krve. Podíval jsem se napravo, na svou holku. Její hruď byla rozervaná, její žebra volně visela na na všechny strany. Neidentifikovatelné orgány trčely ven.
Necítil jsem nic.
Zvedl jsem se z postele, celý od krve. Následoval jsem rudou, tepní krvavou stopu, z mého pokoje, dolů ze schodů, do ložnice mých rodičů. Hlava mého otce ležela zakrvácená a proražená, vedle jeho pořád krvácejícího krku. Obrovská rána mu rozdělila záda napůl. Jeho pravá noha vězela v krku matky, její čelist byla vyvrácená. Nohy a ruce byly polámané ve všech možných úhlech.
Nic jsem necítil.
Otočil jsem se a sešel do přízemí. Všiml jsem si, že zamnou zůstává krvavá stopa. Můžete ji cítit. Cítit, jak se vsakuje do koberce. Ten železný zápach naplňoval dům. I přes mé otupělé smysly. Šel jsem do kuchyně a udělal jsem si snídani. Další jídlo bez chuti.Vlatně to bylo horší. Cítil jsem ještě míň jak předchozí den. Vrátil jsem se nahoru a zíral jsem několik hodi na stěnu, myslím. Už jsem začal zapomínat co se stalo... Má mysl byla prostě zamlžená a neuvědomující si, co se děje. Nakonec jsem si znova lehl do kaluže krve, hned vedle mé znetvořené přítelkyně.
Pamatuju si, že na hodinách bylo 2:16 když jsem šel spát. Pamatuju si, že jsem se vzbudil, stojící před zdí ložnice mých rodičů. Od dveří až tam kde jsem stál u zdi byly řady krvavých otisků rukou. Moc jsem neviděl, ale když jsem se podíval dolů, uviděl jsem své ruce zbarvené do ruda. Můj sluch byl téměř pryč. Můj hmat byl tak tupý, že jsem si připadal naprosto odříznutý od okolního světa. Když jsem se doplahočil do ložnice, měl jsem být zděšený. Nejen kvůli znetvořeným mrtvolám, ale kvůli tomu, že každá zeď, podlaha a dokonce i strop byly pokryté otisky rukou. Mých rukou. Nasakující krev mých rodičů.
Poslední co si pamatuju je, že jsem sešel dolů a neobratně prohledával nábytek. Konečně jsem našel starý, rezavý nůž, který zapadl za jednu skříň. Pak jsem se vydal na pomalou cestu po schodech. Pak nic.

Soused si nakonec stěžoval na zápach vycházející z našeho domu. Policie dorazila krátce potom. Lituji každého, kdo do toho domu musel vstoupit. Téměř týden rozkladu udělal ten zápach naprosto nesnesitelným. zezačátku si mysleli, že jsem všichni mrtví. ale potom, co mě dostali ven, pod důkladnější prohlídkou, byl jsem pořád naživu. Nějak.
Našli mě na schodech s oběma nohama a mou levou rukou ležící vedle mě, uřízlé. Nebyly tam žádné čisté rány, nic chirurgického na celém zákroku. Nemohli si vysvětlit, jaktože jsem nezemřel šokem a na ztrátu krve, ale když zjistili, že má poslední knončetina svírá ten rezavý, starý nůž, věděli, jak se to stalo.

V tomhle ústavu jsem už dva týdny. Nikdy jsem se necítil lépe. Cítím se... normálně. Jsem teď jako každý člověk. Káždý z vás. s tímhle pocitem bych mohl žít normální život. Jako každá z vaších existencí. Ale já ne.
Píšu to, čekající na operaci která má zachránit mé zažívací ústrojí. Víte, tam někde je prý malý neidentifikovatelný metalový předmět co musí ven. Taková malá věc ve tvaru kostky.
Sice říkám neidentifikovatelný, ale... Pamatuji si, že moje přítelkyně měla kardiostimulátor.

Another Ghost Video

4. listopadu 2012 v 13:20 | MaDKilleR |  Paranormal
Skutečné nebo ne? U některých se nikdy pravdu nedozvíme...