Září 2013

Ghosts Inside

27. září 2013 v 15:33 | MaDKilleR |  Creepypastas
Den 1.
Vzbudily mne výkřiky. Byly tři hodiny ráno a já pořádně nevnímal co se kolem mne děje. V mém pokoji byla úplná tma. Rychle jsem vyskočil z postele a horečně začal hledat vypínač. Rozsvítil jsem světla a nemohl uvěřit svým očím.
Nic tam nebylo.
Pokoj vypadal úplně stejně jako předtím, než jsem šel spát. Vše bylo na svém místě.
Přešel jsem k oknu s výhledem na ulici. Bydlím ve třetím patře. Noc byla klidná, nic zvláštního se nedělo.
Ale co to bylo za výkřiky?
Nejspíš jsem si to jen představoval. Vrátil jsem se do postele.
Den 2.
Tohle ráno jsem neslyšel žádné výkřiky, jen jemné hlasy. Ale tyhle hlasy nezmizely. Dělal jsem vše proto, abych je ignoroval a normálně pokračoval v každodenní rutině. K večeru začaly být hlasitější a bylo čímdál těžší je ignorovat. Dostalo se to do bodu, kdy se nedaly vydržet.
"PŘESTAŇTE!" zakřičel jsem.
Lidé okolo se na mě dívali zmateně a s obavami.
Omdlel jsem.
Den 3.
"Co se to k sakru děje?" ptal jsem se sám sebe.
Hlasy v mé hlavě byly hlasité a pořád se to zhoršovalo. Ale to nebylo to nejhorší. Když jsem se v noci vzbudil, uviděl jse děsivý výjev. Byl jsem ve své posteli, ve svém bytě, ale nademnou vysela oběšená žena. Srdce mi vynechalo pár úderů, když jsem ji pozoroval, připadalo mi to jako několik hodin. Čekal jsem, že se něco stane. Snažil jsem se vstát z postele, ale ta žena mě chytla za ruku a začala křičet. Její křik mi byl povědomý, ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Vytrhl jsem se z jejího sevření a dal se na útěk.
Běžel jsem tak rychle, jak to šlo. Cítil jsem za sebou něco děsivého, ale měl jsem moc velký strach podívat se za sebe. Nevím kolik bylo hodin. Už nebyl den, ale noc ještě taky nezačalo. Pomalu se stmívalo. Běžel jsem, jak to jen šlo, ale nakonec jsem se musel zastavit, protože mi došel dech.
Chyba.
To co bylo zamnou, mě dohnalo. Nemohl jsem křičet, strach mi svíral hrdlo. Paralyzoval mě. Má ramena sevřely kostnaté prsty, byly překvapivě silné. Byla to ta… věc. Podíval jsem se jí do tváře, byla to tvář té oběšené ženy. Zírala mi hluboko do očí a já porozuměl.
Pak byla tma.
Den 4.
Už to chápu. Všechny ty pocity, ten křik… byla to ona. Ona spolu s ostatními z Druhé strany.
Zevnitř semnou komunikovali. Chtěli mi říct, co mám udělat. Potřebovali abych jim sehnal smrtelníka, protože i duchové se potřebují krmit. Ale koho vybrat, z těch milionů tam venku?
Možná že někoho, kdo právě teď sedí u počítače.
Toho, kdo si tohle právě čte.

Ano, ten by mohl stačit.


Living Curiosities

21. září 2013 v 22:26 | MaDKilleR