Je 3:43 v noci.
Vzbudila mě má mladší sestra. Vidím její bledý obličej. Promnu si oči.
,,Co chceš?"
,,Půjdeš se mnou do kuchyně?"
,,Jasně."
Jdeme do kuchyně a já narážím do věcí když procházíme temnou chodbou. Začnu šeptat abych nevzbudil nikoho dalšího.
,,Dělej a rozsviť." Neudělala to. Nerozsvítila v kuchyni a já tu stojím jako strom zahalený temnotou a očekávám nějakou její reakci. Slyším jak se zasmála a pořád čekám kdy konečně rozsvítí. Nevidím nic, vůbec nic v temnotě pokoje. Je to spíš jako prázdnota...
Snažím se rozptýlit sám sebe a tak začnu přemýšlet o tom, co se stalo přes den.
Vyčistil jsem si zuby.
Pokecal jsem s kámošema.
Vykoupal jsem se.
Máma šla nakupovat.
Sestra šla přespat ke kamarádce...
Počkat.
Moje sestra není doma, šla spát k...
Srdce mi vynechalo pár úderů když mi to došlo.
Slyším smích který se ke mě začíná přibližovat. Neodvažuji se pohnout z místa. Prostě tam pořád stojím, paralyzován. Atmosféra se okamžitě změnila. V temnotě vidím bledý, groteskní obličej zírající přímo na mě, naštvaný, jako by jeho plán právě ztroskotal. A pak mi to řeklo dívčím hlasem:
,,Ty sis prostě musel vzpomenout..."
